Za jeden z nejstarších nálezů, který něco vypovídá o germánské mytologie, je považován tzv. sluneční vůz z Trundholmu. Je to 57 cm dlouhý, zlatým plechem potažený kultovní vůz, který pochází z boby bronzové (přibližně 1400 až 1200 př.n.l.). Představuje sluneční kotouč, který je tažen koněm. Byl nalezen v močále v Seelandu v Dánsku.

Vůz z Trundholmu (zdroj - German Wikipedia)

Kámen s runovým nápisem

O germánské mytologii se také dozvídáme z písemných zpráv římských a řeckých autorů. Jako první popsal svět germánských bohů Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské ( Commentarii de bello Gallico, 58-51 př.n.l.). Dalším autorem, který se věnoval germánskému prostředí, byl dějepisec Publius Cornelius Tacitus . Jeho dílo se jmenuje O původu, sídlech, mravech a kmenech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum), zkráceně bývá také nazýváno Germania. Bylo napsáno kolem roku 98 n.l. Ovšem v jeho spise jsou římské poměry přenášeny do germánského prostředí. Proto jsou i některá germánská božstva označována jmény římských bohů.

 Z raně křesťanského období máme také informace o germánské mytologii. Pocházejí ze spisů např. Jordanese, Řehoře Tourského, Fredegara, Pavla Diacona nebo Widukinda. Dalšími zdroji informací jsou výnosy různých knížat či vysoce postavených duchovních namířených proti pohanským zvykům. Zajímavé je i dílo Dějiny hamburské církve (Geschichte der Hamburgischen Kirche), kterou napsal kronikář arcibiskupa Adalberta Adam Z Brém (Adamus Brememsisi). Část tohoto díla obsahuje mnoho důležitých informací o Skandinávii.

Velmi cenné jsou literární památky obsahující hrdinské eposy a písně o bozích, které byly zapsány na počátky christianizace západní a střední Evropy. Nejstarší větší epická báseň je anglosaský epos Boewulf, který byl pravděpodobně napsán už v 8. století. Tato báseň sloužila jako vzor dalším eposům opěvujícím germánské hrdiny. Mezi ně např. patří Píseň o Hildebrandovi (Hildebrandslied). Tato píseň byla nalezena ve vazbě kodexu z 2. poloviny 8. století a napsali ji dva mniši fuldského kláštera kolem roku 840 jako upomínku na hrdinské doby Germánů. Dále v 9. století v bavorské jazykové oblasti vznikla báseň Muspilli, která líčí zánik světa. Podle ní dojde ke zničení světa ohněm, který zapálí Múspellovi synové z říše ohně Múspellu (Muspellsheim).

Jedněmi z nejpodstatnějších památek germánské mytologie jsou bezesporu dvě díla nazývané Starší a Mladší Edda.

Starší neboli Básnická či Poetická Edda je sbírka písní o bozích a hrdinech. Jedná se o anonymní dílo. Dochovaly se nám její rukopisy ze 13. století. Ty vznikly opisováním starších předloh, které pocházely z 8. až 12. století. Obsah písní je však pohanský a ústní verze většiny z nich vznikla v předkřesťanské době. Dochované rukopisy ze 13. století jsou dva a jmenují se Codex Regius a Hauksbók. Codex Regius obsahuje básně, které je zvykem dělit na 9 mytologických a 18 hrdinských písní. Písně o bozích jsou např. Vědmina píseň (Völuspá), Výroky Vysokého (Hávamál, Háv), Píseň o Vaftrúdnim (Vafthrúdnismál), Píseň o Grímnim (Grímnismál), Skírniho cesta (Skírnismál), Píseň o Hárbardovi (Harbardlied), Píseň o Hymim (Lied von Hymir), Lokiho polemika neboli Lokiho posměšná řeč (Lokasenna), Píseň o Trymovi (Thrymskvida) a Píseň o Alvísovi (Alvissmál). Codex Regius byl napsán kolem roku 1270. Podle různých nesrovnalostí v něm badatelé soudí, že to byl opis předlohy (nebo více předloh) nejméně o několik desetiletí starší. V 17. století biskup na Skálholtu Brynjólfur Sveinsson tento rukopis objevil a roku 1662 dal pořídit jeho kopii a tu nechal poslat darem dánskému králi Frederikovi III. Rukopis byl zařazen do Královské knihovny v Kodani a dostal, stejně jako všechny knihy v majetku krále, název Codex Regius.

 Úvodní píseň Starší Eddy, Vědmina píseň, patří k nejobsáhlejším písním germánské mytologie. Věštkyně Vala (Völva) v ní vypráví o stvoření světa z praobra Ymiho, popisuje zrození prvních obrů, lidí a trpaslíků a končí poutavým popisem zániku starého světa a stvořením nového. Vědmina píseň pravděpodobně už obsahuje křesťanskou interpretaci původních mýtů. Další mytologická píseň, Výroky Vysokého, je ještě rozsáhlejší než Vědmina píseň a vznikla zřejmě spojením více básní a zlomků. Výroky, pronášené bohem Odinem, obsahují často pravidla správného života, spojená s morálním poučením včetně rad pro milostný životJ. Ukazují nám tak pohled Vikingů na svět kolem nich a jejich životní hodnoty.

 Mladší Edda je také nazývána Prozaická nebo Snorriho Edda. Napsal ji kolem roku 1220 na Islandu velmož, politik a dějepisec Snorri Sturluson (1178? – 1241). Skládá se ze tří hlavních částí. První část, Gylfiho okouzlení (Gylfaginning), představuje severskou mytologii v rozhovoru mezi mytickým králem Švédů Gylfem se třemi Ásy – Harem, Jafinharem a Thridim. Jde o prozaické převyprávění pohanské kosmologie, příběhů o bozích a o jejich charakteristiku s citacemi z některých mytologických písní. Další část se nazývá Poetika básnického umění skaldů (Skáldskaparmál) a sloužila jako návod pro tvorbu složité poesie skaldů, pro kterou byly typické víceslovné básnické opisy pojmů – tzv. kenningy. Třetí a poslední část je Výčet meter (Háttatal) a obsahuje více než sto příkladů skládání veršů v podobě Snorriho chvalozpěvu na krále Hakona a jarla Skuleho. Základním stavebním prvkem verše v germánském básnictví byla aliterace (náslovný rým), který podpírá rytmickou a významovou strukturu verše a má svá pevná pravidla. Je to metrum, které počítalo s ústním přednesem a vycházelo ze struktury germánských jazyků. Bylo založené na zcela jiném rytmu než  latinské křesťanské básně.

Co se týče slova edda, obecný význam je prabába. V případě Snorriho Eddy bylo toto slovo možná použito v přeneseném smyslu ve významu „prazáklad“ básnického umění. Možné jsou i další vysvětlení – název Mladší Eddy byl odvozen od slova Oddi (jméno dvorce, kde se Snorri vzdělával), nebo od slova óðr (básnictví), nebo od latinského edo (píši, publikuji).

 Dalšími prameny informací o germánské mytologii jsou islandská a norská prozaická vyprávění, tzv. ságy. Nejstarší ságy vznikaly ve 12. století. Největší rozkvět tohoto literárního žánru nastal ve 13. a 14. století. Na příklad roku 1230 napsal Snorri Sturlurluson ságu Heimskringla a ruku 1260 vznikla Sága o Völsunzích (Völsunga saga). Ságám je však přičítána omezená hodnota, protože byly sepsány křesťany s velkým časovým odstupem od živého pohanství. 

Stvoření světa

 Na počátku nebylo nic než chlad a žár a mezi nimi zela prázdnota Ginnungagap čekající na zaplnění. Království ohně Múspell leželo na jihu. Země ledu Niflheim na severu. Oheň s ledem se střetávaly nad propastí Ginnungagap. Horký vzduch z jihu se v propasti setkal s jíním vysráženým na ledových řekách Élivágách a kapající voda vytvořila obra jménem Ymi (Ymir, Aurgelmi).

Ymi se ve spánku začal potit. Pod levou páží mu vyrostl muž a žena a z nohou další muž. Byli to první ledoví obři.

Dále z tajícího ledu vznikla kráva Audhumla. Z vemene jí vytékaly čtyři řeky mléka, kterým se živil obr Ymi. Audhumle stačilo k obživě olizování ledu. Jak olizovala slané kusy ledu, na konci prvního dne se objevily vlasy. Druhý den to už byla celá hlava a třetí den muž. Jeho jméno bylo Búri. Měl syna Bora, který si vzal Bestlu – dceru jednoho z ledových obrů. Bor a Bestla měli tři syny – Odina, Viliho a Véa (Vili a Vé jsou další jména Odina). Odin a jeho bratři Ymiho zabili. Vyteklo z něj takové množství krve, že se v ní ostatní obři utopili. Zachránil se jen Bergelmi (Bergelmir) s rodinou.

Borovi synové zbudovali z Ymiho těla celý kosmos. Z masa vytvořili pevninu, z kostí a zubů skály a kameny, z krve řeky, jezera a oceán, který obklopil celý svět. Ymiho lebku vysadili na oblohu, kde ji na čtyřech místech přidržují trpaslíci Východ (Austri), Západ (Vestri), Sever (Nordri), Jih (Sudri). Na oblohu hodili i žhavé jiskry z Múspellu a tak vzniklo Slunce, Měsíc a hvězdy. Z mozku vytvořili na nebi oblaka. Střed pevniny byl ohražen řasami obra Ymiho a naznán Midgard. Vně, při pobřeží v Útgardu (vnější svět, zásvětí) se usadily obří rody. Uprostřed Midgaru si bohové postavili své sídlo Ásgard, od tud, ze svého trůnu Odin sleduje dění ve světě. Ásgard spojuje s Midgardem duhový most Bifröst. Středem všech říší prorůstá obrovský jasan Yggdrasil, který svými větvemi poskytuje světu stín a svými kořeny svět podpírá.

Jednou při procházce po břehu moře zahlédl Odin, Vili a Vé (ve Vědmině písni to byl Odin, Höni a Lódur) dvě klády. Odin jim vdech život, Vili jim dal duši a Vé je obdařil zrakem a sluchem. Tak přišli na svět první lidé – muž Ask a žena Emba. Říše Midgard se jim stala domovem a byli předky všech lidí.

Yggdrasil

Strom života Yggdrasil je obrovský jasan, který se tyčí nad celým světem. Představuje osu světa (axis mundi). Koruna sahá až do nebe, kmen patří světu lidí, kořeny má tři a každý zasahuje do jiného světa. První kořen sahá až do říše mrtvých Helu, kde had Nídhögg okusuje kostry zemřelých a užírá i samotný Yggdrasil. Další kořen leží v Ásgardu. Poblíž kořene pobývají tři normy, které udržují Yggdrasil při životě tím, že mu lijí na kořeny čistou vodu ze studny osudu. Normy, tři stařeny ovládají lidské osudy a jmenují se Osud (Urd - Osudová), Bytí (Verdandi - Stávající) a Nutnost (Skuld – Co musí být). Poslední kořen leží v Jotunheimu, zemi obrů. Zde se nachází i studánka moudrosti a poznání, ve které je Mímiho odťatá hlava. Odin obětoval jedno oko, aby se mohl z Mímiho studny napít. Po kmeni Yggdrasilu pobíhá veverka Ratatosk a vyřizuje nadávky mezi orlem na vrcholku a hadem u kořenů.

Veverka Ratatosk
ve větvích jasanu
bez klidu běhá.
Slova orla
seshora nese
netvoru Nidhöggovi

Právě na samotném Yggdrasilu získal Nejvyšší; Otec všech; Zahalený; Ten, který třese oštěpy; Odin mnoha jmen tajemství run, magických symbolů. Děvět dlouhých nocí visel přibitý oštěpem ke kmeni stromu Yggrasilu a sám sebe nabízel za oběť. Na konci zkoušky Odin vykřikl a s runami v rukou spadl ze stromu. Když vstal z mrtvých, věděl mnoho věcí, které zůstávají lidem ukryté.

Devět mocných písní
od slavného přijal jsem syna
Böltóra, Bestlina otce:
napít jsem se mohl
vzácné medoviny,
ochutnat z číše Ódröri.
Tehdy jsem pocítil
plodnosti dar,
moudrosti mágů jsem nabyl,
od slova k slovu
vedlo mě slovo,
od činu k činu
vedl mě čin. 

Thorovy výpravy do země obrů

Rusovlasý Thor (Tór) je strážcem Ásgardu. Jeho otcem je Odin, matkou a zároveň sestrou Země. Jezdí ve voze taženém dvěma kozli  - Tanngnjóstem a Tanngrisnim. Má tři cenné atributy: kladivo Mjöllni (Miollnir, blesk), opasek síly a železné rukavice, ve kterých kladivo uzvedne.

Jednoho dne Thor prohlásil, že se v Ásgardu nudí, že zde není nic, na čem by si mohl měřit svou sílu. Loki se k němu přidal: „Ani já nemám, s kým bych poměřil svou chytrost, tady nad všemi zvítězím.“ Thor však namítl, že síla je lepší než rozum a je potřeba jí cvičit, vzápětí se otázal: „Myslíš, že bych obstál v zemi obrů?“ Loki mu na to pravil: „To je možné zjistit jen jediným způsobem…“ Tak se Thor a Loki vypravili cvičit své dovednosti do země obrů.

První večer se zastavili u domu nějakého rolníka. Ten však neměl hostům co nabídnout. Thor vstal a zabil své dva kozly, kteří mu táhli vůz, a hodil je do kotle. Když byli kozli uvaření, pozval Thor rolníka a jeho rodinu, aby se s nimi také najedli. Po jídle Thor položil na podlahu kozlí kůže a vyzval ostatní, aby na kůže naházeli všechny kosti. Nevšiml si ale, že rolníkův Syn Thialfi jednu stehenní kost nožem naštípl, aby z ní získal morek.

Thor za úsvitu vstal, vzal kladivo a pozdvihl je nad kozlími kůžemi, žehnal jim jako nově narozenému dítěti. Kozlové obživli, ale jeden z nich kulhal. Thor se hrozně rozzuřil. Když to rolník viděl, prosil Thora o odpuštění: „Vše, co máme, si můžeš vzít, jen nám, prosím, zachovej náš život“. Thor se postupně uklidnil a jako náhradu za jeho újmu přijal od rolníka jeho syna Thiafiho a dceru Roskvu, aby mu sloužili. Při odchodu je vzal s sebou. U rolníka nechal jen své kozly, aby se poraněná noha mohla zahojit.

V zemi obrů se nacházel hluboký les. Thor a jeho společníci šli až do setmění, na noc se uchýlili do prostorné jeskyně, která vybíhala v několik dlouhých chodeb a v jednu prostornou síň. O půlnoci je probudilo hrozné zemětřesení, proto byli rádi, když se dočkali svítání. Ráno vyšli z jeskyně a nedaleko ní našli spícího obra. To on způsobil zemětřesení, když si lehal. Thor si rychle zapnul opasek, nasadil rukavice a vzal do ruky kladivo, když v tom se obr probudil. „Jmenuji se Skrými (Skrymir)“, představil se, „a ty jsi určitě Thor z Ásgardu“. Pak se otázal, co dělal Thor a ostatní v jeho rukavici. Tu si Thor uvědomil, že to nebyla jeskyně, kde spali ale právě Skrýmiho rukavice. „Zdá se, že máme společnou cestu“, pokračoval obr. „Mám rád společnost. Půjdete se mnou? Když vám ponesu jídlo, dokážete se mnou držet krok“. Thor se rozhodl Skýmiho následovat.

Večer se Skrými zastavil u velkého dubu. Podal svůj vak Thorovi a lehnul si pod strom. Thor se snažil do vaku dostat, ale nepodařilo se mu rozepnout ani jednu přezku. To ho rozčílilo, vzal kladivo a praštil spícího obra přímo doprostřed čela. Obr se probudil a ptal se, co to bylo. „ Asi na mě spadl list“, zamumlal a spal dál. Thor, Loki, Thialfi a Roskva museli být ten den bez večeře a nemohli se ani vyspat, protože Skrými hlasitě chrápal. O půlnoci šel Thor praštit obra podruhé. Po této ráně Skrými pouze řekl: „Nejspíš na mě spadl žalud.“ A hned zase usnul. Před svítáním se Thor rozhodl uštědřit Skrýmimu třetí ránu a tak s ním nadobro skoncovat. Vší silou se opřel do kladiva a zabořil ho až po rukojeť do obrovy hlavy. Obr se posadil a jen řekl: „Asi na mě nějaký pták upustil větvičku. Stejně je čas vstát. K pevnosti obrů Utgardu už to není daleko, tam se teprve setkáte s opravdovými obry… Proto si dejte pozor a chovejte se k nim s úctou. Stejně by pro vás bylo lepší, kdybyste se vrátili.“ Ukázal cestu a sám se vydal svou vlastní.

Thor a jeho společníci Skrýmiho odchodu nelitovali, ale ani jeho varování neuposlechli, došli už příliš daleko, na to aby se vrátili. Brzy došli k bráně Utdardu, která však byla zamčená a ani Thorovi se nepodařilo s ní pohnout. Nakonec se protáhli škvírou mezi mřížemi. Ocitli se v síni plné obrů, kteří na ně vrhali pohrdavé pohledy. Vůdce obrů Utgardský Loki se posměšně zeptal: „Tenhle trpaslík má být slavný Thor, strážce Ásgardu?“ Pak ještě dodal: „Ať jste, kdo jste, musíte nás pobavit nějakým obratným kouskem nebo nám předvést vaší sílu.“

Loki, které zatím jen sledoval dění kolem něj, prohlásil, že má takový hlad, že by toho spořádal více než kterýkoliv obr. Na soutěž s Lokim byl vybrán obr Logi. Postavili mezi ně mísu plnou masa. Loki byl mezi bohy známý svou velkou chutí k jídlu, navíc teď byl hladový, protože nevečeřel ani nesnídal. Hltal maso s obrovskou chutí a ze začátku to vypadalo, že zvítězí. Ale čím déle jedli, tím jeho protivník jedl rychleji. Nakonec Logi spořádal i kosti a kus mísy. Loki prohrál a vítězem byl uznán Logi.

Další přišel na řadu Thialfi. Přihlásil se, že bude s někým závodit v běhu. Za protivníka mu byl vybrán obr Hugi. Obři přichystali závodní dráhu. Thialfi vyběhl tak rychle, že ani nebyl vidět. Ale Hugi ho rychle dohonil, otočil se na konci dráhy a když se vracel, míjel Thialfiho zhruba v polovině dráhy. Obři získali druhé vítězství.

Po těchto nevydařených pokusech došlo i na Thora. Pravil, že by si rád dal s někým závody v pití, protože měl hroznou žízeň. Obři přinesli velký picí roh a prohlásili: „Jestli za něco stojíš, vyprázdníš ho jedním douškem!“ Utgardský Loki dodal: „ Většina z nás ho vyprázdní na dva doušky, je mezi námi jen málo nešiků, kteří potřebují tři doušky k jeho vypití.“ Thorovi nepřipadal roh příliš velký a dal se do pití. Při prvním doušku se ale hladina skoro nesnížila, při druhém doušku klesla jen o trochu. Při třetím už měl Thor pocit, že brzo praskne a přece se mu roh nepodařilo vypít. Utgardský Loki posměšně prohodil: „Kdo by si to byl pomyslel, že slavný Thor je takový nešika. Nemá cenu po něm chtít nic dalšího...“ Thorovi už docházela trpělivost, chtěl napravit svou reputaci a prohlásil: „Zkusím cokoliv.“ Utgardský Loki s úsměvem odvětil: „Dobrá, máme tady takovou nenáročnou hru. Prostě jen zvedneš ze země tuto kočku. Ale tobě bych to snad ani neradil, nezdáš se mi tak silný, jak se o tobě říká.“ Thor přistoupil ke kočce. Objal ji kolem břicha a tahal. Ale kočka se ani nepohnula. Podařilo se mu s vypětím všech sil jí zvednout jen jednu tlapku a to bylo vše. Utgardský Loki se jen usmíval a mile poznamenal: „Nic si z toho nedělej, byla to přeci jen velká kočka.“ Thor už byl vzteky bez sebe a křikl na Utgardského Lokiho: „Proč se se mnou tedy nebiješ sám, když si myslíš, že jsem tak slabý?“. Loki mu na to odpověděl: „Snad si nemyslíš, že by se někdo, kdo má jen trochu úcty sám k sobě, pustil do zápasu s někým, kdo ani neunese kočku? Ale můžeš zápasit s mojí starou chůvou Elli.“ Po těch slovech přišla stařena a zaujala zápasnický postoj. Thor ji uchopil a pokusil se ji hodit na zem. Ale i přes jeho snahu se mu nepodařilo s ní pohnout. Stařena ho pak neočekávanou silou dostala na kolena. „Konec zápasu, nemá cenu dál pokračovat“, vykřikl Utgardský Loki.

Následující den vyprovázel Utgatdský Loki Thora a jeho společníky na cestu do Ásgardu. „Zesměšnil jsi mě, jak se teď můžu vrátit mezi ostatní bohy?“, povzdychl si Thor. „Řeknu ti tedy pravdu“, přiznal se Utgardský Loki, „slyšeli jsme o tvé síle a proto jsme s tebou vůbec nechtěli soupeřit. Setkal jsem se s vámi už v lese, kdy jsem se představil jako Skrými, to znamená Velký chlapec. Tři rány tvým kladivem, které jsi mi uštědřil, jsou patrné kolem mého hradu jako tři hluboká údolí, myslel sis, že bušíš do mě, ale byl to jen klam. Další lest jsem na vás nachytal, když Loki závodil v jídle s Logim. Ve skutečnosti to byl Plamen, který pohltí vše, co mu přijde do cesty a jeho žravost vzrůstá, když je živen. Thialfi závodil s Myšlenou a ty jsi pil z rohu, jehož konec ležel v moři. Nikdo by nedokázal vypít celý oceán. Tobě se však podařilo snížit jeho hladinu. Při zvedání kočky jsi prokázal obrovskou sílu, je to totiž celý Midgard. Ale svou skutečnou sílu jsi ukázal v zápasu se stařenou, která zosobňuje Stáří, to nikdo neporazil a ani se to nikomu podařit nemůže.“

Thor zuřil, že se nechal tak napálit, popadl kladivo a hnal se po Utgardském Lokimu, ale ten zmizel. Zmizel i jeho hrad, Thora a jeho společníky obklopovala pouze pustina. Nezbylo jim než se vrátit do Ágardu.

 Lokiho potomci 

Severské bohy trápilo, že jejich sídlo Ásgard nic nechrání před vpády nepřátel. Proto když přijel jezdec na koni a nabídl jim, že postaví zeď, pozorně mu naslouchali. Jezdec jim slíbil, že postaví vysoké hradby, které by zamezily vpádu všem nepřátelům. „A co za to budeš chtít?“ prozíravě se zeptal Odin. „Chtěl bych se oženit s Freyjou a také žádám o slunce a měsíc“, odvětil mu na to cizinec. Taková troufalost však bohy rozzlobila a chtěli cizince vyhnat. Jak si někdo mohl myslet, že by získal krásnou bohyni lásky a plodnosti Freyju za postavení hradeb?! Ale mazaný Loki navrhl: „Pokud hradby postavíš za rok bez pomoci někoho dalšího, tak dostaneš, co žádáš.“ A bohům zašeptal, že za tu dobu určitě celou palisádu nepostaví a co postaví, to bohové získají zdarma. Ale cizinec s touto podmínkou souhlasil.

Cizinec stavěl celou zimu a práce pokračovaly tak rychle, že si bohové kladli otázku, jak se kusy kamene a kmeny stromů dostaly tak lehce do Ásgardu. Schovali se tedy nedaleko a vše odhalili. Každou noc kouzelný kůň Svaldifari přivážel všechen potřebný materiál. Blížilo se léto a bohové začali nervózně sledovat, jak se stavba hradeb blíží ke konci. Odin spílal Lokimu: „ Udělej něco, ty jsi nás dostal to této situace, přece si nemůžeme dovolit provdat Freyju tomu cizinci, beztak je to určitě převlečený obr.“ Loki chvíli přemýšlel a uvědomil si, že stavitel bez svého koně práci nedokončí.

Loki dokázal měnit podobu. Proto se v noci proměnil v klisnu a stavitelova koně odlákal. Když to cizinec zjistil, rozzlobil se, protože mu bylo jasné, že stavbu nedokončí. V ten okamžik z něj spadlo přestrojení a před bohy stál obr, jeden z jejich nepřátel. Bohové si zavolali Thora, aby obrovi vyplatil odměnu. Thor se napřáhl a udeřil obra svým kladivem Mjöllni do hlavy. Rána byla tak silná, že obr zemřel.

Po nějakém čase, když už si byl Loki jistý, že mu nehrozí v Ásgardu žádné nebezpečí za to, co provedl, vrátil se a s sebou vedl podivného osminohého hřebce jménem Sleipnir. Bylo to Lokiho a Svaldifariho dítě. Daroval ho Odinovi se slovy: „ Tento kůň dokáže cválat přes vlny, poletí s tebou vzduchem, doveze tě do říše mrtvých i zpět.“ Od té doby Odin přijal Sleipnira za vlastního.

 Ale ne všechny Lokiho děti byly bohům tak užitečné jako Sleipnir. Loki měl tři děti s obryněmi. První je vlk Fenri (Fenrir), který má při ragnaröku sežrat Odina. Další je had Midgardsorm (Jörmungand) a poslední vládkyně smrti Hel, která si pochutnává na hladu a ožívá při nemoci.

Když si Odin uvědomil, že se tyto nebezpečné děti pohybují volně po světě, nechal si přivést. Hel ustanovil vládkyní v říši mrtvých Helu a udělil jí moc nad všemi, kdo zemřeli stářím či na nemoc. Hada Midgardsorma shodil do moře. Had byl tak velký, že se obtočil kolem celého světa a zakousl se do vlastního ocasu.

Jen s vlkem Fenrim byly problémy. Pouze bůh Tý byl tak odvážný, že ho krmil. Ale bylo mu jasné, že za chvíli bude Fenri nebezpečně silný. Proto bohové neváhali vyrobit řetěz a Fenriho svázali. Vlk však jediným škubnutím řetěz přetrhl. Udělali silnější řetěz, ten ale dopadl stejně jako předchozí.

Bohové pořádali o pomoc trpaslíky. Ti vyrobili zvláštní pouto jménem Gleipni (Gleipnir). Bylo jemné jako hedvábí, ale velmi pevné a mělo zvláštní složení: zvuk kočičích tlapek, ženské vousy, horské kořeny, medvědí šlachy, dech ryb a ptačí sliny. Pak bohové odvedli vlka na pustý ostrov a přesvědčovali ho, aby se nechal svázat poutem Gleipni. Ale Fenri začínal tušit zradu. Proto si vyžádal, že se nechá svázat jen tehdy, pokud některý z bohů vloží ruku do jeho tlamy. Statečný Tý svou ruku do vlčí tlamy vložil. Ostatní vlka svázali. Vlk sebou škubnul ve snaze pouto roztrhnout, ale Gleipni nepovolil. Fenri se rozzuřil, sklapl čelisti a Týovi ukousl ruku. Bohové nechali Fenriho svázaného na ostrově, kde vlk čeká, až nastane ragnarök, při kterém se, jak předpověděla věštkyně, z pout osvobodí.

Balderova smrt

Odinova syna Baldera (Baldra) Krásného pronásledovaly zlé sny. Ve dne ho všichni měli rádi, ale v noci se mu zlálo, že se ho někdo chystá zabít.

Proto se Odin rozhodl, že zjistí, co je na tom pravdy. Nasedl na svého osminohého hřebce Sleipnira a vydal se přes duhový most Bifröst do země mrtvých Helu. Minul psa střežícího bránu a dojel k hrobu dávno mrtvé věštkyně. Odin ji kouzlem probral k životu a zeptal se, pro koho jsou síně bohyně Hel připraveny na hostinu. Věštkyně mu odpověděla:

„Pro Baldera tu stojí
sladké medoviny
poháry plné,
přikryté štítem.
Strast hroznou tuší
synové Asů.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.“
Odin se však vyptával dál, kdo zabije Baldera. Vědma mu na to odvětila:
„Höd pozvedne
pověstnou haluz.
On právě bude
Balderovi vrahem,
O život oloupí
Ódinova syna.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.“

Zpráva, kterou Odin přivezl ze země mrtvých, bohy vůbec nepotěšila. Baldera stále trápily sny o vlastní smrti. Jeho matka Frigg se proto rozhodla, že se vydá do světa a poprosí všechny věci, aby se jí zavázaly slibem, že Balderovi neublíží. Podařilo se jí přesvědčit všechno živé i neživé, že jejímu synovi nijak neublíží. Zdálo se, že nebezpečí bylo zažehnáno.

Bohové si brzo začali užívat novou hru. Balder nehybně stál a každý z bohů po něm mohl hodit něco, co by ostatní zranilo. Vrhali po něm kameny, kopí, probodávali ho meči, ale Balder byl stále živý a nezraněný. Vyšel ze hry bez jediného škrábnutí a všichni se tím náramně bavili – všichni až na Lokiho, který pro takovou hru neměl pochopení. Proto na sebe vzal podobu stařeny a vydal se za Frigg, aby se jí zeptal, čím to je, že se Balderovi při hře nic nestalo. Frigg mu vyprávěla, jak jí všechny předměty slíbily, že Balderovi neublíží. Loki se podivil: „ Cože, opravdu všechno na světě?“. Ano, všechno, snad až na malý výhonek jmelí“, odpověděla Frigg.

Ihned jak se to Loki dozvěděl, šel a větvičku jmelí utrhl. Pak jí vzal s sebou na shromáždění bohů a zde jí podal slepému bohu Hoderovi (Hödovi) se slovy: „Proč nehraješ s ostatními a taky něco neházíš po Balderovi?“ „Nevidím, kde stojí a také nemám žádnou zbraň“, odvětil Balder. „Tak proč po něm nehodíš alespoň tuto větvičku? Povedu ti ruku“, navrhl Loki. Holder hodil po Balderovi větvičku jmelí a zabil ho.

Bohové se přestali smát a jen v němém úžasu zírali na mrtvého Baldera. Ani proti Lokimu nikdo nepozvedl ruku, protože zde byla posvátná půda. Nechali ho jít a až potom se rozplakali. Za pomoci obryně Hyrrokkin byla Balderovi postavena na jeho lodi pohřební hranice. Odin při loučení Balderovi předal svůj zlatý náramek (prsten) Draupni (Draupnir). Pak vzplál oheň a vyslal Baldera na cestu do země mrtvých.

Frigg hledala, jestli se najde mezi bohy někdo, kdo by se vydal za Hel a požádal by jí, zda by se Balder mohl vrátit mezi živé. Bratr Baldera Hermod se toho ujal. Nasedl na Sleipnira a vydal se na cestu k branám Helu. Bohyně podsvětí byla ochotná Baldera propustit, jen pokud pro něj bude truchlit opravdu všechno na světě. Stačila jediná věc, která by neprojevila smutek a Balder by se nemohl vrátit do země živých. Poté musel Hermod bratra opustit. Balder mu dal náramek Draupni, který dostal od Odina. Náramek od té chvíle každou devátou noc plakal a z jeho slz vzniklo osm stejných náramků.

Jakmile se Frigg dozvěděla, že pro záchranu Baldera je nutné, aby pro něj všechno na zemi truchlilo, vydala se opět do světa. Viděla, že všechny věci, které prve slíbily, že Balderovi neublíží, pro něj nyní truchlily. Nakonec však přišla k jeskyni, ve které seděla obryně a ta jí řekla:„ Já pro tvého syna prolévat slzy nebudu. K ničemu mi nebyl ani jako živý. Ať si Hel nechá, co jí náleží.“ Obraně byla ve skutečnosti proměněný Loki, který pro Baldera truchlit nechtěl.

To, co Loki provedl, bohy velice rozzuřilo. Uchýlil se před jejich hněvem na vrcholek hory, kde stál domek, jehož vchody směřovaly do všech světových stran. Přes den se navíc schovával ve vodě v podobě lososa. Když Loki seděl v domku a přemítal nad tím, že by ho bohové v podobě lososa mohli chytit a při tom si pohrával se sítí, síť mu nešťastnou náhodou spadla do ohně. V tom okamžiku si všiml, že se k domku blíží bohové. Proměnil se v lososa a skočil do vodopádu pod domkem. Bohové prohledali celý dům, ale po Lokim jako by se země slehla. Nakonec nahlédli i do ohniště se zbytky sítě. Tu je napadlo, že Loki se jistě proměnil v nějakou rybu. Vyrobili novou síť a Lokiho chytili. Odnesli ho do jeskyně, kde ho připoutali vnitřnostmi jednoho z jeho synů. Nad Lokim visel had, z tlamy kapal na Lokiho tvář jed a způsoboval mu nesnesitelné bolesti. Jeho věrná žena Sigyn však celou dobu stála vedle něho a držela misku, do které zachytávala hadí jed. Ale v okamžiku, kdy se miska naplnila, musela se otočit a jed vylít. V té chvíli ukápl jed na Lokiho obličej, zem se třásla, jak se Loki zmítal v agónii.

Taková bylo pomsta bohů za Balderovu smrt.

Ragnarök 

Pomsta za Balderovu smrt bohy uspokojila, ale radost do Ásgardu se nevrátila. Ani v Midgardu nebylo nic, jak bývalo. Zima se nestřídala pravidelně s létem. Všude planuly boje, lidé si už nevážili cností ani pokrevních svazků.

Bratr bude
bojovat s bratrem,
sourozenci zničí
svazky rodu,
zle je na zemi,
zrazují ženy,
meče planou,
praskají štíty,
burácí bouře,
vlčí je věk,
nikdo nikoho
nebude šetřit,
až celý svět,
propadne zkáze.

Nastala krutá zima, která trvala tři roky. Zmrzlo téměř vše živé a Ásové jen bezmocně přihlíželi a nebyli schopni činu. Pospávali každý ve svém paláci, jen Heimdall dál věrně hlídal duhový most Bilfröst. V září však došlo k náhlé změně počasí. Oteplilo se a přihnaly se prudké deště. Zemi začaly sužovat záplavy. Uprostřed bouří a blesků přišel konečně ten den. Nastala událost, která podle vědminy předpovědi ohlašovala počátek ragnaröku: vlk, který od počátku věků pronásledoval Slunce, je konečně zhltl. Druhý vlk sežral Měsíc. Hvězdy, které tím ztratily své odvěké druhy, začaly padat z nebe.

Vlk Fenri se dostal na svobodu. Zkázonosné zemětřesení osvobodilo všechny zajatce. Řetězů se zbavuje obří pes Garm. Z pout se vymanil i Loki. Oceán se vylil z břehů, protože hada Midgarsorma, který do teď ležel na oceánském dně, se zmocnil hněv a vrhl se na pevninu. V přívalu vod se dává do pohybu loď Naglfar, která byla v podsvětí postavena z nehtů zemřelých. Všichni ze země mrtvých se na ní nalodili. U kormidla stojí Hrym. V té době se také šikují nejstrašnější obři z ohnivého kraje Múspellu na jihu. V jejich čele jede Skurt, vládce vulkánů, jehož plamenný meč ničí vše, co mu přijde do cesty.

Heimdall u duhového mostu troubí na poplach na polnici Gjallarhorn. Ale obrové ho smetou a přeženou se přes most, který se za nimi zřítí. Zvuk Heimdallovy polnice probudí Ásy ze spánku. Všichni se shromáždí k poslednímu sněmu, aby přijali Odinovy rozkazy. Nezbývá nic jiného než připravit se k boji. Dveře Valhaly se otevřou a einherjové vypochodují v plné zbroji. Pod vedením Týa se sešikují. Vojsko Ásů se vydává v čele s Odinem na Vígrídskou planinu. Poslední den ragnaröku začíná.

Odin vyrazí do boje první a vrhne kopí Gungni (Gungnir) proti rozevřenému chřtánu Fenriho. Vlk ale kopí spolkne a sežere i Odina včetně zbroje. Jeho syn Vídar však otce pomstí a vlka roztrhá na kusy. Mezitím Thor zničí hada Midgardsorma, ale když od něj na devět kroků odstoupí, zemře na otravu jeho jedem. Tý bojuje svou jedinou paží s nestvůrným psem Garmem a navzájem se zabijí. Heimdall se bije s Lokim a také si navzájem přivodí smrt. Frey se utká s vůdcem ohnivých obrů Surtem a padne pod jeho ohnivým mečem. Nakonec na celém bojišti zůstane jediný Surt. Uvrhne Ásgard i Midgard do plamenů a sám promění se v ohnivého ptáka. Vznese se do vzdychu a jako jiskry zmizí v kouři nad hořící zemí.

V úkrytu stromu života však přežijí dva lidé – Lif a Lifthrasir. Živit se budou ranní rosou a lidstvo se z nich znovu narodí. Odinovi synové Balder a Hoder se vrátí zpět mezi živé. Země se opět zazelená a zvěř ožije. Děti Lifa a Lifthrasiry se budou procházet po loukách nového světa a přemýšlet o minulosti i budoucnosti.

Nyní se najdou
na travnaté pláni
zas zlaté kostky,
jež k zábavě byly
v počátku věků
vládnoucím bohům.

Literatura

Heger, L., Kadečková, H. (2004): Edda. Argo, Praha.

Kadečková, H. (1998): Soumrak bohů: severské mýty a báje. Aurora, Praha.

Ragache, G., Laverdet, M. (1994): Mýty a legendy – Vikingové. Gemini, Praha.

Spáčilová, L., Wolfová, M. (1996): Germánská mytologie. Votobia, Olomouc.

Sturluson, S. Kadečková, H. (2002): Edda a Sága o Ynglinzích. Argo, Praha.

Vlčková, J. (1999): Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Libri, Praha.

Walter, E. (1942): Edda: bohatýrské písně. Evropský literární klub, Praha.

Ratatosk