Mé Jméno je Rogar, život se mi již chýlí ke konci a stejně tak jako stromům na podzim opadá listí, tak i mně na hlavě už mnoho vlasů nezbývá. Nebylo tomu tak ale vždy – býval jsem mladý, odvážný, chtivý bohatství, moci a poznání. Snad smělý sen, snad. Ale bohové mne vyslyšeli a v běhu života se sen stal skutečností.

Je deváté století křesťanského letopočtu - čas obchodu, čas výprav, čas válek a čas smrti.

V zemi Slovanů

Narodil jsem se ve Švédsku, otec byl vážený válečník. Začal mne učit ovládat meč již v útlém věku a tak když mi bylo třináct let, dovolil mi jet s ním na první výpravu. Najal si nás Gunnar Fjördson, místí Jarl neboli vládce našeho kraje. To jsem ještě netušil, že setkání s ním změní celý můj život.
Vydali jsme se za obchodem do slovanských krajů. Vikinští obchodníci vedeni Jarlem Gunnarem se pokusili zdejším obyvatelům prodat nekvalitní zboží. Došlo však k šarvátce, při které byl zabit syn slovanského velmože Svaruna. Po této události už pro nás nebylo v těchto končinách bezpečno a chystali jsme se k návratu domů. Slované, kteří přežili se však stačili vrátit na své dvorce a přichystat odvetný útok. Zastihli nás v táboře a došlo k bitvě. Ač jsme se velice statečně bránili, po několika střetech jsme slovanské početní přesile podlehli. Jen někteří z nás se zachránil rychlým útěkem z bitevního pole. Včetně mne a Jarla Gunnara. Můj otec takové štěstí neměl. Vzpomínám si na Jarla opírajícího se zdravou rukou o příď lodi. Jeho pohled byl šílený, napůl nenávistí, napůl bolestí. Nikdo z nás však nepochyboval, že se svého majetku a cti jen tak nevzdá.

Pomsta Vikingů

Loňského léta, kdy se naše obchodní výprava do slovanských krajů změnila v boj o vlastní krk, nastal v mém životě důležitý zvrat. Po té co se zbytek naší družiny zachránil útěkem přes močál k lodím a dál po moři do naší země, začal jsem si uvědomovat, jak těžká je pro mne ztráta mého otce, který padl spolu s mnoha udatnými severskými válečníky Svarunovou rukou. Již na palubě lodi jsem spolu s ostatními přeživšími přísahal Slovanům pomstu. Když jsme v půli podzimu dorazili k břehům našeho rodného Švédska, započal Jarl Gunnar Fjördson svolávat válečníky k trestné výpravě pod příslibem nemalé kořisti. Během kruté zimy se na Gunnarově dvorci shromáždilo mnoho bojechtivých válečníků, i já byl mezi nimi. Ani dlouhá zima nemohla vyhnat z našich srdcí nenávist a touhu po pomstě.
Pak přišlo jaro, ledy roztály a my mohli zasednout k veslům drakkarů a vyplout do kraje Slovanů ztrestat Svaruna za potupnou porážku, kterou nám uštědřil.
Na cestě na nás čekala ještě jedna zastávka nedaleko ústí řeky Odry, po které jsme se měli plavit dál na Svarunovo území. Utábořili se tam totiž pověstní žoldnéři a vynikající válečníci z východu, byli to Varjagové.
Zamýšleli jsme je najmout jako posilu naší armády. Nikdo z nás ale netušil, že Svarun přes zimu nezahálel a vypravil armádu, s níž táhnul na sever. Hnán nenávistí a žalem ze ztráty svého jediného syna, toužil dokonat pomstu, již započal v létě. Potřeboval ale lodě, na kterých by překonal moře a právě takové lodě našel u varjažských žoldnéřů. Stalo se tak, že oba vůdci se vydali na stejné místo a jeden o druhém nevěděli.
Když jsme dorazili do Varjažského tábora s hrůzou jsme zjistili, že Svarun najal žoldáky na svou stranu. Gunnar však viděl, že jeho příchod byl nečekaný a tak se rozhodl na nezformované Slovany zaútočit. Mne mezitím vyslal pro zbytek armády, který hlídal zakotvené lodě. Vrátil jsem se s posilami v poslední chvíli. S celou armádou jsme mohli vytvořit klín a roztrhnout tak Svarunovo vojsko.
Varjagové nebyli blázni, nezajímal je náš spor, šlo jim pouze o zlato. Jakmile viděli, že je jen malá šance na vítězství, dali se na ústup a zanechali Svaruna na milost Gunnarovi.
Už nevím jak dlouho Gunnar Svaruna mučil, ale když skončil, nachal jeho bezvládné tělo na pospas divé zvěři.

Zrada Vikingů

Po velkém vítězství nad Svarunem a ukořistění varjažského pokladu jsme se obtěžkáni kořistí vydali k domovu. Cestu k přístavu nám však skřížila podivná událost.
Vysvobodili jsme zvláštní ženu ze spárů krvechtivých vesničanů. Byla to vědma, která pomocí svých schopností odhalila události, jež na nás teprve čekaly.
Nikdo z nás neměl radost, když jsme zjistili, že místo slavného návratu nás čeká zrada. Jarl Olaf ze sousední osady využil situace, když jsme nechali naše domovy nestřežené a obsadil Gunnarův dvorec. Díky vědmě jsme se však mohli na Olafa připravit a vyrazit se slovanskými posilami srazit toho zrádného psa na kolena.
Proradný soused však na nás přichystal lest a napadl nekrytý bok našeho šiku. Nebýt slovanských posil z této pasti bychom se nedostali. Rozpoutal se tedy otevřený boj armád obou jarlů. Boj byl příliš vyrovnaný a tak se oba vůdcové rozhodli, že celý střet vyřeší dva stateční muži. Napadla mne tedy lest jak při souboji zajmout přímo Olafa a odzbrojit tak jeho muže. Tento odvážný plán se vydařil a já byl odměněn svým jarlem Gunnarem družinou dobrých mužů a dvorcem, jež donedávna patřil Olafovi. Ze dne na den jsem se stal hrdinou.

Starý přítel

Zrovna jsem hodoval u Gunnarova stolu a oslavoval slavné vítězství, když v tom vstoupil do dveří posel. O pomoc nás požádal Gunnarův starý přítel Oleg Krutohlav. Ocitl se v otevřeném sporu o kus země, na nějž si činil nárok jeden ze sousedních vůdců, který proti němu vyrazil s větší armádou, než měl Oleg.
Neotáleli jsme a ihned začali přípravy k odjezdu až do daleké Rusi, kde ke sporu došlo. Doufali jsme, že nedorazíme příliš pozdě a s Olegem se shledáme v plné síle. Přivítání bylo opravdu vřelé, Oleg nás pohostil, jak se patří. V průběhu večera se však stala hrozná věc.
Snad příliš mnoho medoviny zavinilo spor mezi naším jarlem a bojovníkem z Olegovy družiny, který vyvrcholil smrtelným zraněním našeho jarla. Během chvilky se z hodovního stolu stalo bitevní pole. Bojovníci se rozdělili na dvě nesmiřitelné družiny. Muži, kteří spolu ještě před chvílí popíjeli, teď stáli proti sobě v boji na život a na smrt.